Deník #4

28. února 2016 v 13:49 | mia |  Deník
Celou dobu, co mám tento blog jsem mluvila, jen v mlze. Rozhodla jsem se, že vám už konečně řeknu, o co tady jde.
Nevím, jestli to vůbec dokážu vysvětlit, ale pokusím se o to.
Snažila jsem se ten článek co nejvíc zkrátit, ale pořád není nejkratší, omlouvám se.


Všechno to začalo skoro 3 roky zpátky. Bylo mi dvanáct. Měla jsem se ráda, měla jsem ráda svoje přátele a užívala jsem si života.
Bylo jaro a všichni začali řašit to, jak budou v létě vypadat. A já si řekla, že to zkusím taky. Začala jsem běhat, ale dělala jsem to jen pro svůj dobrý pocit.

Nedokážu si vzpomenout, čím to přesně začalo. Nikdy jsem nebyla tlustá. Ale najednou jsem si začala myslet, že jsem.
Začala jsem běhat víc. Ale o hubnutí jsem nevěděla nic, neznala jsem kalorie, neznala jsem kardio. Když se ani po pár týdnech nic nezměnilo, byla jsem naštvaná.

A pak jsem na internetu objevila pro-ana stránku. (Pokud to neznáte, jde o nezdravé hubnutí, bez jídla s hladovkami...)
A řekla, jsem si, že to vyzkouším. Myslela jsem si, že jenom na pár dní omezím jídlo, zhubnu a pak budu zase normálně jíst.
Tak jsem pár dní málo jedla a zhubla jsem. Pak jsem začala jíst, ale přišel jojo efekt a já jsem všechno nabrala zpátky. Takže jsem zase přestala jíst.
Takhle to šlo několikrát.
Tehdy jsem to brala jako srandu, jako super způsob hubnutí. Měla jsem pro-ana ask, pro-ana blog, byla jsem v pro-ana chatu a všechno mám pořád.

Taky jsem měla takové chvíle, kdy jsem si říkala, že dělám blbost, že je to špatná cesta a přešla jsem na zdravé hubnutí. Pak jsem zase přibrala a zase přestala jíst. A takhle to šlo další rok a půl.

Ale poslední půlrok už to není ta hra. Když jsem nejedla, měla jsem deprese kvůli aně.
Když jsem jedla, měla jsem je kvůli výčitkám. Šlo to se mnou z kopce.

Ale nikdo si nevšímal. Nikoho jsem nezajímala. Nikdo si nevšiml, že nejím, nikdo si nevšiml, že jsem se řezala, že se nesměju. Zhubla jsem 10 kg. Měla jsem 37kg, ale pořád jsem nebyla šťastná. Probrečela jsem noci. Ale já jsem byla všem ukradená. Dál jsem hladověla a ničila jsem se. Chtěla jsem se zabít...


Neviděla jsem smysl toho, proč tady jsem. Všechny holky okolo mě měly kluky. Pořád o nich básnily a já nevěděla, co je se mnou špatně. Sváděla jsem to na to, že jsem tlustá, hnusná a pitomá. Připadala jsem si sama.

A pak jsem si jeden večer uvědomila, že se nechci takhle trápit. Svěřila jsem se se vším mé nejlepší kamarádce. Divila se a slíbila mi, že mi pomůže, že to spolu zvládneme, že mě do toho nenechá znovu spadnout.
Ale, když jsem za dva dny zase nejedla, dělala, že to nevidí.
Navíc to řekla všem. Kamarádi se na mě na obědě dívala a říkali mi
"Zase nežereš?"
"Nažer se konečně."
"To tě jako máme krmit?"
"Pro-ana, že?"

Věřila jsem jí, myslela jsem, že tenhle kolotoč konečně skončí. Ale bylo to ještě horší, protože jsem přišla už o všechny. Kamarádi si dva roky ničeho nevšimli, kamarádka se na mě vykašlala a řekla to všem.

A jak jsem na tom teď? Stejně.
Deprese sílí a došlo mi, že se z toho sama nikdy nevyhrabu. Ale není tady nikdo, kdo by mi pomohl.
Já už ani pomoct nechci. Nemám se proč snažit.
Já se snažila pomáhat všem, ale když potřebuju pomoct já, nikoho to nezajímá.

Co jsem komu udělala.

Do dneška jsem se držela, ale zase do toho padám. A je mi jedno, co se mnou bude. Nechci, aby mě někdo litoval, můžu si za to sama.
 

Deník #3

17. února 2016 v 14:19 | mia
Po dlouhé době zase píšu článek. Tak to vypadá, že z tohohle blogu bude jeden velkej depresivní deník.
Je možný, že to nepochopíte, ale alespoň jsem se mohla vypsat.

Cítím se, jako bych se zasekla v jednom bodě.
Nebaví mě tenhle život.
Proč mám pocit, že na mně nikomu nezáleží? Proč se vědomě ničím?
Chybí mi smysl toho všeho. Někdo, kdo mě udrží nad vodou. Někdo, kdo vás chytí když padáte.
Proč mám pocit, že nikoho takového nemám? A je to vůbec "jen pocit"?
Pořád nechápu, co dělám špatně. V čem jsem tak hrozná? Čím jsem si tohle zasloužila?
Po nocích se přistihuji, jak si říkám hrozné věci.
Chci brečet, chci, aby ta bolest šla spolu se slzami ven.
Ale ona neodchází. Nikdy.
Dostala jsem se už tak daleko, že je mi všechno jedno. Je mi jedno, co se mnou bude.
Na ostatních mi záleží víc než na mně.
Ale na mně nezáleží nikomu.
A je to jenom horší. Všechno se to pořád vrací.
Někdy mám pocit, že mi život dovolí dostat se nahoru jenom, aby mě pak mohl shodit z větší výšky.
Vždycky, když si už myslím, že je to v pohodě, vrátí se to ještě ve větší síle.
Každý den přicházím o iluze. Už nevidím to dobré.
Najednou jsem zjistila, že vlastně v ničem nevynikám. Nic se mi nedaří.
Z věcí, které mi šly se staly jen další, ve kterých jsem průměrná.
Z prátel se stali další lidé, kterým jsem úplně jedno.
Prý jsem se změnila. No a co, deprese mění lidi.
Z holky s velkými sny, co měla ráda svět, sebe a na všechny byla milá se stalo tohle.
Nic.
Ale nedávám to za vinu nikomu jinému než sobě.
Už je mi jasný, že se z tohohle hnusu sama nedostanu, ale nemám se komu svěřit.
Všechny odradím a zklamu.
A když už se v té tmě objeví světlo, za chvíli zase zhasne.
Už ani nevím, kdo jsem.
Přetvářka sem, přetvářka tam. Ve škole, doma...
Pořád se snažím dělat ze sebe někoho jiného, protože já nejsem dost dobrá a nikdy nebudu.

Deník #2

9. ledna 2016 v 21:45 | mia |  Deník
Včera v noci jsem zase brečela a vím, že dnes budu znovu.
Znáte ten pocit, když něčemu věříte, máte pocit, že se vám konečně daří, ale pak se všechno zhroutí jako domeček z karet?
A sebevědomí zase na bodu mrazu...
Je to maličkost, ale i ty dokážou ublížit.
Nedokážu hodit věci jenom tak za hlavu, musím o všem pořád přemýšlet.
O tom, co jsem udělala špatně a mohla udělat jinak.
Jedna moc hodná holka mi řekla, že si mám každý den před zrcadlem říkat, že jsem krásná. Že se mám ráda.
Ale ono to asi nemá smysl, když si pak tisíckrát za den řeknu, jak se nesnáším.
A lidi by si už konešně mohli uvědomit, že slova bolí. I když to nemusíte myslet špatně, nevíte jak to ten člověk vezme.
Mám dost těhle rádoby žertíků, kterým se zasměju, ale v noci brečím.
Prosím...
 


Deník #1

2. ledna 2016 v 18:05 | mia |  Deník

Mám už všeho dost... Všechno se opakuje pořád dokola. Stereotyp.
Deprese a další den pocit, že je všechno na lepší cestě. Ale není. A pak jsem zase na začátku.
Chci být zase šťastná. Ale nemám proč. Už ani nevím, kdo jsem.
Rok 2015 pro mě byl zatím nejhorší. Hodně jsem toho ztratila. Třeba iluze, naděje nebo pár přátel.
Nalhávám si, že 2016 bude jiný. Že to bude můj rok, že se něco změní. Ale sama vím, že to tak není.


zase nejím
pořád tam uvnitř je
a já pomalu zabíjím
všechny svoje naděje
...

Ztrácím naději, že se něco změní. Nic a nikdo nepomáhá.
Už se jenom potápím ke dnu.
Chci to všechno vymazat z hlavy a žít bezstarostný život jako dřív.
Ale už je asi pozdě.



Kam dál